Jak karty zapojit do běžného dne

Připomenutí: Dítě leží s oblíbenou hračkou na bříšku a při pomalém dýchání sleduje, jak jeho „lodička“ stoupá a klesá.

Tip navíc: Lehněte si vedle sebe a každý si vezměte vlastní lodičku. Nemusíte dýchat stejně rychle. Můžete si jen všimnout, jak se každá vlna pohybuje trochu jinak.

Připomenutí: Pevný postoj, pomalý nádech a ještě pomalejší výdech, klidně s tichým „vúúúš“.

Tip navíc: Ať si dítě vymyslí jméno svého hrdiny nebo hrdinky a jeho zvláštní schopnost. Hru nejprve poznejte ve chvíli, kdy je dítě v pohodě a má chuť si hrát. Pak se k ní může vracet, když mu bude sedět.

Připomenutí: Postupně hledáte 5 věcí, které vidíte, 4, kterých se dotýkáte, 3 zvuky, 2 vůně a nakonec jednu hezkou věc o sobě.

Tip navíc: Hra může být mnohem kratší. Zkuste třeba najít tři modré věci nebo na chvíli poslouchat nejvzdálenější a nejbližší zvuk. Když zrovna žádnou vůni nenajdete, pokračujte dál. A pokud je „hezká věc o sobě“ příliš těžká, vyberte na závěr třeba oblíbenou barvu nebo zvíře.

Nakonec se jednou pomalu nadechněte a vydechněte. Na chvíli si všimněte svého těla.

Připomenutí: Po malém „hopla“ nejdřív napravíte, co se dá, a potom společně hledáte poklad: něco, co vám může příště pomoct.

Tip navíc: Zkuste jít někdy příkladem vlastním „hopla“ momentem. Třeba: „Nalil jsem moc vody a vytekla. Příště budu nalévat pomaleji.“ Dítě tak vidí, že chyby patří i do světa dospělých.

Když je situace ještě moc čerstvá, stačí zůstat u: „Jsem tady. Společně to napravíme.“ Hledání pokladu může počkat.

Připomenutí: Dítě si představí svoje pocity jako počasí: slunce, déšť, bouřku, mlhu nebo třeba něco úplně vlastního.

Tip navíc: Sdílejte i svoje počasí. Dítě může vymyslet vlastní druhy: duha, vítr, sněžení nebo dusno. Když je u něj deštivo, není potřeba hned hledat cestu ke sluníčku. Můžete se jen zeptat: „Chceš mi o tom povědět?“

Představte si, že jste rampouchy, které pomalu roztají na slunci. Pohodlně se posaďte nebo si lehněte.

1. Zmrzněte. Lehce sevřete ruce v pěst, skrčte prsty u nohou a zvedněte ramena. Volně dýchejte a počítejte do tří. Pokud něco bolí, hned povolte.
2. Roztávejte. Představte si teplé sluneční paprsky. Otevřete dlaně, povolte prsty u nohou a nechte ramena pomalu klesnout. Rampouch taje, taje, taje…
3. Odpočívejte. Jako měkké loužičky chvíli klidně dýchejte. „Jak se teď tvoje tělo cítí?“

Tip pro vás: Zkuste tát společně a zpomalte hlas i pohyb. Uvolnění dopřejte víc času než napnutí. Pokud je napínání nepříjemné, zahrajte si jen tání. Hru můžete podle chuti zopakovat.

Zahrajte si na detektivy s kouzelnou baterkou. Tentokrát pátráte po tom, co právě vnímáte ve svém těle.

1. Udělejte si pohodlí. Posaďte se nebo si lehněte. Oči můžete zavřít, pokud je to příjemné.
2. Hledejte stopy. Představte si světlo baterky, které pomalu putuje od prstů u nohou přes bříško a hrudník až k hlavě. Na každém místě se na chvilku zastavte.
3. Všimněte si, co cítíte. Třeba teplo, šimrání, napětí, nebo nic zvláštního. Dítě se může samo sebe zeptat: „Jak mi teď je?“

Tip pro vás: S menším dítětem začněte třeba jen u dlaní: „Co cítíš v dlaních?“ Nechte ho odpovědět po svém, ukázat nebo říct „nevím“. Není potřeba každému tělesnému vjemu hned přiřazovat emoci.

Představte si s dítětem laskavého trenéra, který umí povzbudit, aniž by předstíral, že je všechno snadné. Zkuste spolu hledat slova, která mu mohou pomoct.

Když tě napadne: „Tohle nezvládnu.“
Zkus si říct: „Je to těžké. Můžu začít malým krokem nebo si říct o pomoc.“

Když tě napadne: „Tohle se mi nepovedlo.“
Zkus si říct: „Chyby dělá každý. Nemusím všechno umět hned.“

Dítě si může vybrat větu, která mu připadá pravdivá a povzbudivá, vymyslet vlastní nebo se inspirovat afirmačními kartami.

Tip pro vás: Při vlastní drobné chybě zkuste nahlas ukázat, jak laskavě mluvíte sami k sobě. Když je dítě rozrušené, nejdřív mu naslouchejte. Povzbudivá slova mohou počkat.

Proměňte obyčejné čekání nebo chvíli odpočinku v malou výpravu za zvuky. Zapněte svůj supersluch společně.

1. Udělejte si pohodlí. Posaďte se, postavte nebo si lehněte. Oči můžete zavřít, pokud je to příjemné.
2. Naslouchejte. Asi minutu vnímejte zvuky kolem sebe. Co slyšíte blízko a co v dálce? Když myšlenky odběhnou jinam, znovu se zaposlouchejte.
3. Podělte se o objev. Jeden zvuk můžete popsat nebo napodobit.

Tip pro vás: Zkuste se zaposlouchat také a nabídněte svůj objev: „Slyším, jak venku šustí listí.“ Menším dětem stačí kratší chvilka. Nejde o počet zvuků, ale o radost ze společného objevování.

Zkuste si společně zahrát na želvu, která se při velkém pocitu nejdřív zastaví a pak přemýšlí, co dál. Začněte nanečisto, třeba příběhem o prohrané hře.

1. Stop. Dítě si všimne pocitu, řekne si „Stop“ a zastaví ruce i tělo.
2. Krunýř. Obejme se rukama a skloní hlavu jako želva v krunýři.
3. Tři dechy. Třikrát se pomalu nadechne a ještě pomaleji vydechne.
4. Co dál? Vykoukne a zeptá se: „Co teď můžu udělat?“ Může něco říct, zkusit jiné řešení nebo si říct o pomoc.

Tip pro vás: Ukažte dítěti i vlastní želví chvíli. Nečekejte, že po třech deších emoce zmizí. Úspěchem může být už krátká pauza před reakcí. Když je dítě hodně rozrušené, dejte přednost své přítomnosti a pomoci před připomínáním kroků.